O tom, co se říká na kříži

Dlouho jsem si ujasňoval vztah k jedné instituci, jejímž cílem je propagace učení jednoho opravdu výjimečného (OT: proč nemůže být podle pravidel českého pravopisu libozvučnější vyjímečného) člověka. A nebo spíše propagace samotného "výjimečného".

Ten člověk kdysi cirka před dvěma tisíci lety chodil a kázal o lidskosti a lásce, která každého, kdo ji praktikuje, dovede k "vyšším metám" bytí a k určité odměně. Kázal, činil zázraky a myslel to dobře. Ovšem, jak se říká (snad od těch dob), doma není nikdo prorokem. Jelikož jeho učení nebylo pro špičky tehdejší samosprávy a politiky zrovna státotvorné, byl zajat a potrestán dle tehdejších právních norem. Mučen a ukřižován.

I když byl na něm zrovna vykonáván rozsudek, nevzdával se svého poslání a i přibitý na kříži dál učil masy. Pravděpodobně nezvolil dostatečně srozumitelná slova nebo umřel dřív, než myšlenku vyslovil celou. Každopádně (dle mých dlouholetých výzkumů a zkušeností) došlo k mylné interpretaci a ta časem ještě více odchýlila od svého zdroje.

Řekl: "Beru hříchy všech na sebe". A umřel. Vnucuje se mi myšlenka, že to mělo být celé souvětí a znít takto: "Beru hříchy všech na sebe a vy udělejte to samé a na světe bude líp (ráj)". Buďto to chtěl říci nebo si myslel, že stádo je chápavější. Každopádně mnoho přítomných zvolilo následující interpretaci. "Tak to je paráda, on s nás tímto aktem smyl všechny hříchy. Budeme ho uctívat a on, jak pevně věříme, bude takto činiti i nadále. Beztak jeho silný duch přetrvá i po smrti. Vždyť i za života činil zázraky. Taková pohoda. Žádné starosti. Jen budeme dodržovat nějakých pár pravidel. A je to."

Záhy vznikla instituce, která založila kult uctívačů. A jak už to vlivem běhu času bývá, pravidla se komplikovala, situace brzy vyžadovala další členění původní instituce. Nakonec si i nějaká z pravidel jednotlivých odborů začala místy i odporovat. Ovšem, ta rozporuplná pravidla jsou nepodstatná. Důležité je, že je tu někdo, kdo z nás za nějaké úsluhy snímá veškerou zodpovědnost.

Tomu "člověku" se nepodařilo uskutečnit jedno. Zbavit lidstvo stádovitosti. Ve stádu je teploučko, ve stádu je pohodlí alibismu. Kdo chce jinudy než stádo, bývá často ušlapán. Jsou to prastaré principy chování chování sociálně existujících živočichů. Fungují dodnes. Kamkoli se podíváte. Plať, podřiď se a zaručíme Ti ochranu. Většina ve stádu ráda setrvá i umře. Většina má strach zbavit se své zvířeckosti a přijmout jedno. Lidství (humanitu), kterou náš "prorok" a i jiní kázali.

Lidské stádo, a hlavně jeho dominantní kusy (chovatelskou hantýrkou: superalfy, alfy) jsou ovšem přesvědčeny o nadřazenosti stáda nad jinými stády. Různé frakce stáda se cítí výjimečnými oproti jiným frakcím. Atd… Pravěký živočišný zákon funguje všude. V politice, ekonomice, náboženství, sportu, školství a já nevím kde ještě. A stádní kusy o tomto "živočišství" uvažují jako o lidství. To, že někdo používá svou "druhou signální" ovšem ještě neznamená, že naplňuje ideál lidství ve smyslu učení výše zmíněného "hrdiny". Dar, jakým je pro náš živočišný druh myšlení je promrháván na vytváření nových "zákonů a přikázání" sloužících jen k uspokojení potřeb členů stáda.

Je to škoda, protože potenciál lidského vědomí je mnohem větší. Ovšem jde uvolnit pouze tak, že každý jednotlivec "vezme hříchy všech na svá bedra". Prostě přebere zodpovědnost i za osudy druhých.

V tomto kontextu se informace o tom, že je na světě kolem sedmi miliard lidí jeví jako naprostý nesmysl. Odhaduji, že na světě je maximálně několik tisíc tvorů, kteří mají právo honosit se titulem "člověk".

Vrátím se na začátek mého článku. Touto úvahou jsem si vztah k oné instituci vyjasnil. Tvoří normy chování jistého živočišného druhu. Nic víc. Ale tváří se u toho strašně důležitě.

Snad mě mé stádo za tenhle článek nechá žít.