„Konečná.“ „Vystoupit nelze.“

Asi musím čtenáře předem varovat, že se jedná o těžké čtení.

Je to tady. Dočkal jsem se toho, čeho jsem se dočkat nechtěl.

Nejsem schopen mít dobrý pocit vůbec z ničeho. Nic mě nezajímá, nic mě nebaví, nic mi nedává smysl. Navíc mě vědomí mého stavu dost štve a děsí a unavuje.
Vím, že je to porucha, logicky si vše jasně uvědomuji, ale když přijde na věc, jednám afektivně, v mezích afektivní poruchy. Je to jako vězení, z kterého nemůžu utéct i když kopu tajné tunely, šplhám po prostěradlech z oken atd… Vždycky mě doženou a srazí k zemi hlídací psi afektivní poruchové vězeňské služby.

Dívám se teď na jaře jak kolem všechno kvete, roste. Pozoruji lidi, jejich radosti. Chodím po horách a lesích a uvnitř mám jen bolest a abstraktní panickou hrůzu. Ten, který se tolikrát nebál jít do situací na pokraji smrti, prožívá inertní strach a neví z čeho.

I když mám lidi rád, nevydržím někde, kde je jich víc. Jsem nervózní v supermaketech, nevydržím tam. Nechávám raději přítelkyni, aby šla nakoupit sama a já čekám v autě. Jít na úřad, poštu, nádraží je děsivé. Stejně jako potkat třeba i jen jednoho neznámého člověka na lesní cestě.
Hodně mě zasahuje, jak se v současnosti lidé k sobě negativně chovají, jak jsou v drtivém procentu povrchní.
I když mám lidi rád, nejsem schopen je oslovit. Ani na pitomém facebooku nikomu sám o sobě nenapíšu. Mám dokonce problém „lajkovat“. Přitom toužím po tom, aby mě někdo oslovil. Ovšem, když to udělá, vázne mi konvezace. Nedokážu kolikrát odpovědět ani na běžné otázky, které mi v klidu domova položí moje přítelkyně.
To je další problém. Já, dříve květnaté řeči schopný, najednou nejsem schopen vyjádřit své myšlenky. Koktám, huhlám, slova polykám a marně chytám nit.


Koncem loňského podzimu mě napadlo, že si udělám radost. Pořídil jsem si lepší foťák, doufaje, že si focením budu udržovat trošku lepší náladu. Že si naordinuji fototerapii. Což mi fungovalo doposud s fotokrámem na patnáct stovek. Ovšem s nabytím nového přístroje ve mě umřela chuť fotit i schopnost intuitivně kompomovat dobré záběry. Jako bych „fotograficky oslepl“. Fotím dám, jak bych řekl „po paměti“, podle pouček, ale málokdy mi vyjde dobrý záběr.
Jeden příklad z nedávné doby. Podařilo se mi vyfotit nejmenší evropskou sovu - kulíška nejmenšího a ani chvilku jsem necítil radost nebo zadostiučinění.


Též jsem skončil s bojovými uměními. Přestaly mi dávat smysl. Umřela ve mě touha se v nich zdokonalovat. Umřela ve mě radost z kultury kolem nich. Ovšem, možná k tomu přispěl i fakt, že se bojová umění stávají přihlouplým mainstreamem. Nu, ten já nerad odjakživa.


Koukám se alespoň na filmy, ať mám nějaké vjemy. Ale vnímám jen řemeslo. Chyby herců, režisérů, animátorů, dabérů, logické nesmysly. Většinou nedokoukám. Kino je o emocích. Ty se nedostavují.


Když jsem se naposled snažil vymanit z tohoto stavu oficiální lékařskou metodou, skončilo to tak, že po pár týdnech medikace, kdy mělo nastat zlepšení, došlo pouze k rozvoji vedlejších nežádoucích účinků. Velmi jsem přibral na váze. To mě dost zamrzelo, protože předtím jsem dokázal dobře a dost zhubnout. Začaly mi křeče. Takové, že jsem třeba po ránu nedokázal vstát z postele. K tomu poruchy termoregulace. Střídaly se mi horečky a zimnice. A když jsem usnul, budil jsem se v zápětí tím, že jsem přestal dýchat. Nejsem hypochondr, příbalový leták jsem si přečetl až poté, co se mi to vše přihodilo.
Pak mi psychiatrička předepsala jiné léky, kde jsem si již příbalový leták přečetl předem. Pro jistotu. Mimo jiné tam psali o možných sebevražedných myšlenkách, to jsem již nechtěl riskovat, protože myšlenky na sebevraždu mi občas vytanou. A zesilovat je pomocí léků mi přijde dost hloupé.
Podobné zkušenosti mám s každou medikací. Například s lehoučným Guajacuranem na přírodní bázi. Či s „placeboidními“ homeopatiky, u kterých jsem měl, v homeopatických knihách popsané, možné nežádoucí účinky i když jsem o nich předtím nečetl a tím pádem nic netušil. Například uvedu vyrážky a párkrát i noční pomočení. Za to se i dost stydím ;-). Vzhledem k ještě dřívějším zkušenostem s nejméně měsíční nespavostí v reakci na antidepresiva a mnoha jinými zkušenostmi, nechci již medikaci podstupovat.


Taktéž jsem absolvoval něco alternativních terapií. (Jednu dokonce i na doporučení doktora medicíny, kterému to pomohlo.) Místo úlevy, kterou cítila spousta lidí přede mnou, jsem po terapiích měl pouze migrény a bolesti. Terapeut to se mnou vzdal.

Tři sezóny po sobě jsem jezdil dělat horského nosiče do Vysokých Tater. Ze začátku to pomáhalo, ale poslední sezónu to již nebylo ono a dobré pocity vyprchaly. I přesto jsem chtěl pokračovat. Hory jsou dobré nezávisle na radosti. Zasáhla ovšem náhoda. Či co.
Koncem listopadu mi nějaká virová nákaza sedla na osrdečník a já dostal perikarditidu. Z plánovaného zimního aktivního vzdoru dystymii najednou byla jen dosud nepoznaná bolest tišená injekcemi proti bolesti a také jedna, na urgentu v nemocnici, probdělá noc. Raději bych, panové,  každý den schytal kopanec do koulí, taková je bolest způsobená perikarditidou. A plně v rámci mé afektivní poruchy jsem také absolvoval zoufale nechtěné přibírání na váze. Temné, neovladatelné žravky.
Jen mě po dvou měsících opustily příznaky perikarditidy, skolil mě na tři týdny nějaký (snad) zánět nervu u páteře. Pravé rameno mi viselo o bezmála 20 cm níže a bolest byla téměř nesnesitelná, srovnatelná s perikarditidou. Polykal jsem prášky od bolesti a musel jsem zaimprovizovat a udělat si jakousi bandáž kolem ramen a hrudníku, abych mohl vůbec zvedat ruce výše jak k hrudníku. Důsledkem toho je, že díky momentálnímu stavu mé fyzické kondice letos nejedu dělat nosiče.

Přemýšlím, co dál, ale moc mi to nejde. Proč? Když máte dystymii, máte problémy se soustředěním, máte problémy s komunikací, máte pocity méněcennosti, nevidíte budoucí možnosti, nejste schopni si říci, že jste něco udělali dobře. To jsou prostě součásti té zkurvené afektivní sračky jménem dystymie.
Tuze rád bych něco dělal, podnikal. K žádné činnosti však necítím žádné kladné emoce. Když začnu něco dělat, ať už fyzicky nebo psychicky, po pár chvílích končím. Třesu se, buší mi srdce, myšlenky se rozlétají. I když třeba jen hrabu trávník hráběmi.
Nemůžu si, bohužel, vytvořit žádný řád, žádné kotvy v podobě návyků. Tím mám na mysli i obyčejné činnosti, jako je sprchování, čištění zubů, pravidelná strava. Nemluvě o složitějších činnostech.

Vše z toho pro mě znamemá obrovskou volní zátěž, mnohdy s negativním výsledkem.
Pokouším se alespoň pravidelně meditovat. Blahodárný vliv meditace na organismus a psychiku potvrzuje i věda. Ale je to bída, mám potíže kontolovat dech a myšlenky, což jsem dříve bez problémů dokázal. Navíc, se mi při meditačním zklidnění ozve hodně hlasitě další součást obvyklá depresivních poruch. Tou je tinnitus - neustálé pískání v uších. Hlava se z toho chystá rozskočit. Říká se, že meditace je dobrá už jen tím, že si sednete do meditačního sedu. Takže se snažím pokračovat i když necítím žádný posun a ne vždy se
donutím.

Je dobré chodit do přírody. Ovšem, když dojde na to, kam se chci vypravit, nejde se rozhodnout. A když rozhodnu někam k lesu přiblížit autem, cestou několikrát změním rozhodnutí a dopadne to tak, že najezdím třeba i 100 km a vrátím se domů, aniž bych se někde zastavil.
Někdy se mi to však, navzdory všem pochybám povede a já realizuji procházku nebo i třeba vícedenní čundr. Ovšem vždy s neodbytným, blbým pocitem, že jsem měl být někde jinde a ukrutnou touhou být zase zalezený v bytě jako v brlohu.

Řeknu vám, kdy se mi naposled opakovaně dostavil příjemný pocit. Bylo to, tuším, letos v únoru. Několikrát mi přišla na mysl představa, jak ležím v horách na skále při zapadajícím Slunci. Mám otevřené žíly na zápěstích. S představou odcházejícího života jsem prožíval příjemné pocity.
Co na to říkáte? Docela ironie. Jediného příjemného pocitu jsem se musel zbavit a tuto fantazii zapudit. I když mi i v minulosti myšlenky na ukončení života chodily, jsem přesvědčen, že sebevražda je holý nesmysl a nechci se tím zaobírat. Držím se toho, že jsou to pouhé myšlenky a vzdoruji.

Dnes smáznu z tohoto blogu mé starší „haterské“ příspěvky. Myslel jsem je jako konstruktivní kritiku. Snad tou i jsou (byly), ale v temnotách dystymie se každá dobře mířená kritika mění v pochyby.
I navzdory tomu, co prožívám, bych rád produkoval naději a některá má ublognutí teď vnímám jako nekonstruktivně negativní.

Divím se, že jsem tenhle sáhodlouhý slovní průjem vůbec napsal. Bylo to jako v nějakém transu. Už teď z něj mám špatný pocit, třesu se u toho a bolí mě u srdce, ale donutím se ho zveřejnit, než trans přejde.
Je to pro čtenáře, tuším, velmi depresivní exkurz do myšlení a pocitů člověka ovlivněného afektivní poruchou jménem dystymie.

Asi je velmi těžké představit si, že sedíte na konečné stanici, ve vagonu bez oken a dveří, intenzivně vnímáte, že jste tady na špatném místě ve špatný čas, nelze vystoupit a nikdo vás o ničem neinformuje.
Já to tak mám. Existuji a pouze to dost bolí. Ovšem nevzdávám se naděje, protože tuším, že i případně v pekle bude líp. A co teprve v nebi. Ono bude super i když potom nic nebude.

Loučím se, nevím na jak dlouho, s pozdravem: „Upřímně Vám závidím jakékoliv štěstí“.

Varující zvířátka a poučení, takže bajka

Tuhle, minulou sobotu, jsem si vyrazil do Jeseníků. Bylo krásně. Moc krásně a moc horko. Cestou z Vozky do Sedla pod Červenou horou mi to nedalo a skončil jsem vyvalený v chladivé vodě Hučivé Desné, která o kousek výš pramení. A jelikož teče z rašelinišť, je docela silná už od svého počátku.
Nějak se mi nechtělo ten tok opustit, tak mi hlavou proběhla změna plánu. Kašlu na sedlo, půjdu dolů tím balvanitým korytem. Vody moc nebylo, takže suché balvany a boty vibramy umožňovaly i člověku mého vzezření ladné, dlouhé skoky s přesným dopadem mimo vodu.
Po minutce jsem se ocitl, porušujíc tím nějaká ta nařízení o ochraně přírody, v liduprázdném prostoru na počátku údolí Hučivé Desné. Modro a bílo nahoře, zeleno po stranách a okrovo pod nohama.
Po nějaké chvíli jsem vyplašil srnku a přišlo mi na mysl, jak jsou vlastně tyhle hory bezpečné. Žádní medvědi, vlci... Tou myšlenkou jsem se cestou dolů tak nějak pořád zaobíral.
A najednou mne zastavil podprahový alarm. Syčení, které člověk spíš cítí než slyší. Na balvanu pode mnou, na který jsem už už skákal, se slunila zmije. Vypasená, úspěšná zmije. Hned mi byla sympatická. Asi tím, jak varovala, aby předešla konfliktu. Snad proto, že se zmijí nebojím (z opakované osobní zkušenosti vím, že mi zmijí uštknutí neublíží), byla také klidná a docela mi zapózovala, než si zalezla pod balvan.
Co mi ovšem nejvíc zůstalo v paměti z toho okamžiku, je ten zvuk. To varovné zasyčení snad ani nejde do uší, ale přímo do mysli. Geniální.
A teď, proč bajka?
Protože se mnou ta zmije jasně komunikovala, takže vlastně jako pravé bajkové zvířátko, mluvila (bajka = zvířátka mluví).

Fotogalerie na PicaseKdyž jsem se večer vrátil mezi lidi a několika z nich jsem tuto příhodu povyprávěl, fotky ukázal, slyšel jsem od mnoha z nich, že jsou zmije letos strašně přemnožené.
Následuje poučení (bajka = poučení). Druhý den ráno mi to docvaklo.
Hovno zmije. Lidi jsou přemnožení.

Ani pro nadpis se nemůžu rozhodnout (prokrastinace)

Po delší době si zde zase ublognu na téma deprese.
Od mého posledního příspěvku na téma deprese už uplynul bezmála rok. Za tu dobu jsem se snažil s depresemi bojovat jak se dalo. Abych shrnul, čím jsem se bojoval proti depresi v minulém roce.
Dieta. Podařilo se mi od roku 2009 shodit bezmála 40kg. Perfektní, ale časem přišly nějaké recidivy a teď už mám zase něco nazpátek. I když ne tak moc a pořád se to dá.
Běh. Loni jsem hodně běhal a dokonce jsem absolvoval půlmaraton. Rád bych běhal zase, ale nemůžu se k tomu nějak donutit.
Návštěvy lékařů a léčitelů. Bylo jich docela dost a nebudu to rozvádět. Prakticky bez efektu.
Šerpa. V létě jsem byl s přítelkyní na dovče ve Vysokých Tatrách a tam mě naprosto fascinovali horští nosiči. Až tak, že jsem neváhal si zjistit všechny náležitosti a v září jsem se na dva měsíce tatranským horským nosičem stal. Tak úžasné období jsem dlouho nezažil a plánoval jsem, jak zde na blogu budu u tohoto tématu rozplývat blahem, ale skutek, z dále rozvedených příčin, utek. Už abych zase nosil.
To jen na úvod. A teď přicházím k tomu, proč píšu tento článek.
Po návratu z Tater začátkem listopadu jsem si sliboval, jak získanou energii vložím do splnění všech svých předsevzetí a k totální porážce depresí. Ovšem hovno, hovno zlatá rybko. Za dva dny po návratu už jsem zase seděl jako lata a nebyl ničeho schopen. A v podstatě nejsem dosud. Došlo to až tak daleko, že dva měsíce sedím zalezlý doma a nejsem schopen udělat nic, ani opravdu zásadní, hořící činnosti (úřady, platby, přestavba bytu, dané sliby…). Nejsem schopen se soustředit, zapomínám a dělám chyby. Kamarád, co jsem mu propadl sádrokartonovým stropem, spadl u něj ze žebříku atd., když jsem mu pomáhal něco stavět, by mohl vyprávět.
Nedávno mě brnknul přes nos jeden článek na iDnes.cz zabývající se odkládáním důležitých úkolů u studentů - prokrastinací. Je tam článků víc. Po zhlédnutí několika dalších zdrojů jsem se v tom naprosto našel. Jsem schopen odložit naprosto vše, v podstatě jsem odložil celý svůj život. A pokud si vzpomínám, tak ten problém mám od dětství a je to, dalo by se říci, rodinný vzorec chování.
Je úžasné, co všechno se dá odložit. Namátkou:

• cesta na záchod (jdu, až už si skoro cvrnkám do kalhot)
• večerní, či ranní hygiena (prostě to vzdám cestou do koupelny)
• jednoduchá odpověď na SMS, e-mail apod. (koukám na to, vím, že bych měl, ale neudělám to)
• napít se (několik hodin mi trvá, než se rozhodnu, jestli si mám udělat čaj)
• odpověď na jednoduchou pragmatickou otázku (přítelkyně se na něco zeptá a já prostě neodpovím, odpovím třeba až druhý den)
• ranní vstávání (prostě nevstanu)
• jít na "blbou" procházku (obleču se, ale nejdu, protože nejsem schopen se rozhodnout kam)
• jít spát (i když zívám, tak se nedonutím jít si lehnout)
• sehnout se pro rukavici, která už 3 týdny leží pod gaučem (raději chodím v mrazech bez rukavic)

Psal mi jeden člověk, že jsem odvážný, že své problémy s depresemi uveřejňuji, protože jimi také trpí, moc mě to potěšilo, ale prostě jsem mu nebyl schopen odpovědět. A to nemluvím o tom, že nejsem schopen komunikovat s úřady, to je doslova na infarkt. Začít nějakou práci atd…
A když už něco začnu, většinou to nejsem schopen dokončit. Třeba chodím do angličtiny a nejsem schopen se doma učit. Uteču i od posezení v hospodě. Sbalím se a jdu. Chytnu kytaru, že se něco naučím a po pár taktech končím. Nedodívám se na film u kterého chci relaxovat. Těším se, jak si napustím horkou vanu a budu se v ní válet. Prostě ji napustím, vlezu tam, vzápětí "chytnu nerva" a hned vylezu. Dělám web pro kamaráda, stačí mi odhadem hodina na to, abych ho dokončil a nahrál na server, ovšem na tu hodinu se chystám už od konce minulého roku.
Doma to u mě vypadá tak, že se všude válí hromady věcí určených k činnostem, co jsem si předsevzal, ale nikdy nedokončil.
Před pár dny mi ovšem svitla naděje, že to všechno půjde změnit. Díky výše odkazovaným článkům na iDnes.cz. Zaregistroval jsem se na serveru poradna.adiktologie.cz, poslal dotaz a doufám, že přijde odpověď, protože ani nejsem schopen se soustředit na to, abych vyplnil webové formuláře, které tam pro prokrastinátory nabízí.
Podle toho, co jsem si o prokrastinaci zjistil, navzdory své neschopnosti přečíst si souvislejší texty, jsem pravděpodobně sám "Bůh Prokrastinace".
Tento text, který jsem mimochodem dopsal s vypětím všech sil a v průběhu jeho psaní jsem začal a nedokončil minimálně 10 jiných činností, věnuji všem, kterým by mohl pomoct při hledání příčin jejich problémů a zároveň všem svým přátelům a známým, kterým jsem něco slíbil a zatím nedodal a těm, které má prokrastinace, jak vím, dost negativně ovlivňuje. A dávám si závazek, že buďto zemře ona nebo já (nedá se nesplnit ;-)).
PS: Omlouvám se za případnou nesouvislost textů a hrubky, které nejsem schopen po sobě zkontrolovat.
PS2: Jo, a když člověk ví, o co jde, dá se to brát s humorem.

Guajacuran - lék co odpojí mozek od těla

I přes velmi dlouhé období pohody mě koncem minulého roku opět dostihly deprese. Ovšem, jak praví Hérakleitos: "Nevstoupíš dvakrát do téže řeky". Příznaky mých depresí se posunuly od psychična více k fyzičnu. Alespoň tak to vnímám. Bude to tím, že to je z mé strany již zažitá, opakovaná a tím pádem i méně abstraktní záležitost. Projevují se jako neustálá úzkost, strach, tíha na hrudi, křeč v obličeji, která, jako by se snažila uzavřít všechny smyslové orgány. Nejvíce mi ovšem vadí, z toho všeho vycházející, neschopnost se soustředit. Co vadí? Sere mě to. Nemůžu dělat nic pořádného.
Před třemi týdny mě s tím psycholog poslal po dlouhé době na psychiatrii. Bez léků prý to na chvilku nepůjde. Trošku jsem se bál, protože mi před lety dělala antidepresiva docela blbě a míjela se účinkem. A to jsem jich pár druhů vyzkoušel. Tenkrát mi i psychiatr řekl, že nejsem typ na chemii.
Teď mě ovšem příjemně překvapilo zjištění, že se od té doby antidepresiva vyvinula a je mnoho přírodních preparátů. Přiklepli mi Guajacuran. Popsali ho jako zázrak z jižní Ameriky. Super.
V průběhu tří týdnů pravidelného požívání u mě ovšem došlo k docela zajímavému jevu. Mé svaly postupně ochabovaly a měl jsem docela problém s koordinací. (Což mimochodem není dobrá vyzitka pro výše postaveného na tréninku bojových umění :-D.).
K čemu mě to až dovedlo můžete posoudit zde, na ilustračním videu. Myslím, že je výstižné i bez komentáře:


PS: Hudba na pozadí není to, co rád poslouchám, jen mimo záběr běží v TV nějaký starý, černobílý film ;-)

Léky jsem vysadil, takže to pomaličku odeznívá. Raději se tomu s partnerkou smějeme, než bychom se tím trápili, i když to vypadá všelijak.
Ex malo bono. Je dobré dělat ze špatného dobré. Takže musím vydolovat i z tohoto nějaká poučení.

Poučení první
Když o tom přemýšlím, vždycky, když jsem potkal člověka, co trpěl choreou, mimovolními, extrapyramidálními pohyby, tancem sv. Víta., nazývejme to jakkoliv, v podvědomí jsem si představoval, že je na tom i mentálně hůře. Po mé osobní zkušenosti měním názor. Nemusí to tak být. Omlouvám se všem, které jsem si takto zaškatulkoval.

Poučení druhé
...podložené svědectvími lidí ze sféry zdravotnictví (nebudu jmenovat). Nové léky se dnes produkují v honbě za ziskem jako na běžícím pásu a nejsou před uvedením na trh dostatečně testované.

Poučení třetí
...velmi konkrétní. Bacha na lék Guajacuran od firmy Zentiva.

Dodatek:
Předem odpouštím všem, co mě po zhlédnutí videa a přečtení článku začnou považovat za méněcenného, či za nepřítele jejich byznysu.

"Valentýnský" manifest

Foceno v neděli 14. 2. 2010: