Varující zvířátka a poučení, takže bajka

Tuhle, minulou sobotu, jsem si vyrazil do Jeseníků. Bylo krásně. Moc krásně a moc horko. Cestou z Vozky do Sedla pod Červenou horou mi to nedalo a skončil jsem vyvalený v chladivé vodě Hučivé Desné, která o kousek výš pramení. A jelikož teče z rašelinišť, je docela silná už od svého počátku.
Nějak se mi nechtělo ten tok opustit, tak mi hlavou proběhla změna plánu. Kašlu na sedlo, půjdu dolů tím balvanitým korytem. Vody moc nebylo, takže suché balvany a boty vibramy umožňovaly i člověku mého vzezření ladné, dlouhé skoky s přesným dopadem mimo vodu.
Po minutce jsem se ocitl, porušujíc tím nějaká ta nařízení o ochraně přírody, v liduprázdném prostoru na počátku údolí Hučivé Desné. Modro a bílo nahoře, zeleno po stranách a okrovo pod nohama.
Po nějaké chvíli jsem vyplašil srnku a přišlo mi na mysl, jak jsou vlastně tyhle hory bezpečné. Žádní medvědi, vlci... Tou myšlenkou jsem se cestou dolů tak nějak pořád zaobíral.
A najednou mne zastavil podprahový alarm. Syčení, které člověk spíš cítí než slyší. Na balvanu pode mnou, na který jsem už už skákal, se slunila zmije. Vypasená, úspěšná zmije. Hned mi byla sympatická. Asi tím, jak varovala, aby předešla konfliktu. Snad proto, že se zmijí nebojím (z opakované osobní zkušenosti vím, že mi zmijí uštknutí neublíží), byla také klidná a docela mi zapózovala, než si zalezla pod balvan.
Co mi ovšem nejvíc zůstalo v paměti z toho okamžiku, je ten zvuk. To varovné zasyčení snad ani nejde do uší, ale přímo do mysli. Geniální.
A teď, proč bajka?
Protože se mnou ta zmije jasně komunikovala, takže vlastně jako pravé bajkové zvířátko, mluvila (bajka = zvířátka mluví).

Fotogalerie na PicaseKdyž jsem se večer vrátil mezi lidi a několika z nich jsem tuto příhodu povyprávěl, fotky ukázal, slyšel jsem od mnoha z nich, že jsou zmije letos strašně přemnožené.
Následuje poučení (bajka = poučení). Druhý den ráno mi to docvaklo.
Hovno zmije. Lidi jsou přemnožení.