Můj příspěvek anorexii v duchu Fridricha Nietzcheho

Co tě nezabije, to tě zeštíhlí.

Ó, jak rád bych v ten večer přispěl k policejní korupci

V pondělí 5. listopadu jsem jako téměř každé pondělí jel z Olomouce na ozdravnou kůru do lázní v Teplicích nad Bečvou. Kdo zná cestu z Lipníka nad Bečvou ke kruhovému objezdu do Hranic na Moravě, musí pochopit, že když si pak dám v lázních změřit tlak, je vyšší než obvykle. Tentokrát byla situace komplikovaná ještě díky úpravě cesty vedoucí od kruhového objezdu až do centra Hranic. Na dlouhé minuty jsem byl uvězněný před kruháčem a nedalo se nic dělat. Nebyl jsem v tom zdaleka sám. Trošku mě začala nahlodávat nervozita. Pokud bych totiž nedojel včas, tak bych proceduru nestihl a tím pádem bych osmdesátikilometrovou cestu konal zbytečně.
Jakmile se mi podařilo dostat se za problémový úsek, převládly u mě emoce a ve vzniknuvší časové tísni jsem přidal plyn. A tak jsem se stal vhodným objektem zájmu pro radar místní městské policie. Bylo nás víc. Fajn, byla to má chyba a za chyby se platí. To je mi jasné. Ovšem, kdyby se nestalo následující, neřekl bych ani "popel". Městský policista, co mi vyměřoval trest řekl, že pokud mě prolustrují a budu už mít za sebou nějaký přestupek, bude mě to stát 2500,- Kč a 3 body. No, co už. Ovšem po prolustrování jsem byl čistý jako lilie.
Strážník se zeptal, jak to tedy vyřešíme a navrhl částku 500,- Kč. Zeptal se, jestli to mám v hotovosti. Bohužel jsem opravdu neměl, z radostí bych mu tuto v dnešní době směšnou částku přenechal. Pokračoval služebním postupem a vypsal mi složenku. Na ní stálo 2500,- Kč. Když jsem mu připomenul, že před pár větami mluvil o pěti stech korunách, tak to zapřel. Vzal jsem si tedy složenku a jel rychle stihnout svou terapii.
Nejde mi o ty peníze, ty má dnes kde kdo. I když dva tisíce se hodí vždycky. Jde mi o to, že stávající silniční zákon, který měl být spravedlivější pouze přispívá ke korupci policie. Ten strážník měl totiž ruku plnou pětistovek. Stálo nás tam v řadě asi tolik, kolik jich bylo. (Rád si všímám detailů.) A já jen lituji, že má peněženka mi ten večer neumožnila ke korupci policie také přispět. Mám tedy pro policisty (zvláště Městskou policii města Hranic na Moravě) vzkaz. "Příště při jednání se mnou budete nahrávání zvukem i obrazem. To jen aby jsem Vám mohl případně osvěžit Vaši pamět jistě zaneprázdněnou důležitějšími údaji."

Dobrá nedělní volba s ponaučením

Minulou neděli odpoledne jsem cestou autem domů volil mezi dvěmi trasami. Na poslední chvíli padla volba na tu, kterou nejezdím tak často a která vede mezi vesnicemi mimo trasu hlavní. Po zhruba kilometru se mi u krajnice mezi poli naskytl pohled na vozíčkáře, který se marně snažil sebrat ze silnice věci, které se mu vysypaly na asfalt. Zastavil jsem a věci mu pomohl sebrat.
Když jsem chtěl odejít, považujíc to, co jsem udělal za naprostou samozřejmost, dotyčný se rozplakal a začal mi říkat, že jsem "zlatý člověk". Říkal, že se o to posbírání svých věcí snaží asi hodinu, ale že jsem první, kdo mu zastavil. Mluvil o nějakých dvanácti autech, co projela a i když je stopoval, tak nezastavila.
Měl jsem v tom čase několikrát možnost rozhodnout se udělat nějaký volní čin. První byla sázka na náhodu, která se ukázala jako správná. Druhá volba byla jasná, žádné vědomé rozhodování. Zkrátka cosi jako reflex.

Stále věřím, že podobný "reflex" má většina lidí, že lidé jsou tvory společenskými, co si umí pomáhat. Proto přemýšlím, proč jsem byl třináctý v řadě a první, kdo zastavil. Ten vozíčkář vypadal trošku jako opilý, ale když jsem mu pomáhal, zjistil jsem, že z něj alkohol není cítit ani trošku. Navíc mi řekl, že jeho nemoc mu čas od času způsobuje problémy s koordinací a občas spadne i z vozíku. Ale říkám si, i kdyby, tak co, i opilec může být v nesnázích.

Budu tedy věřit, že to byla náhoda a, že těch předchozích dvanáct řidičů strašně spěchalo a opravdu je mrzelo, že si nemohou dovolit zastavit. Mě by to mrzelo také, ale okolnosti mi přály a pomoct jsem mohl.

Vozíčkář se mi chtěl nějak revanšovat a nabízel dokonce peníze. Říkal, že něco vyhrál a tím pádem mi může pomoci. Tak jsem mu řekl, ať pomůže někomu dalšímu. Když jsem o tom posléze v klidu popřemýšlel, došlo mi, že je opravdu lepší nám poskytnutou pomoc posílat dál, než ji vracet. Tomu, kdo nám pomohl je nutno opravdu poděkovat. Ale pokud mu budeme pomoc za každou cenu vracet, energie těchto pomocí se bude vzájemně negovat (jiná věc je, když tu pomoc bude opravdu potřebovat). Když pomůžeme někomu dalšímu, vznikne proud jehož aktivita bude patrná navenek a bude schopen ovlivňovat okolí.

V ČR se objevil nový záhadný obrazec v polích

Léto je vždy obdobím, kdy na naše pole přistávají neidentifikovatelné létající předměty a zanechávají na nich záhadné otisky své přítomnosti. Podrobně jsem zkoumal letecké snímky naší republiky a zjistil jsem, že je to letos poprvé, co jeden z těchto "piktogramů" unikl pozornosti jak médií, tak i záhadologů.
Tuto skutečnost jsem se rozhodl napravit tímto článkem.

Zde je odkaz na mapu s místem výskytu oné záhady. Pokud někoho z Vás napadne možné vysvětlení, budu rád, když se o něj podělíte.
EDIT (5 minut po publikování článku samotného): Reakcí jednoho mého kamaráda - zkušeného vědce byla slova: "To je jasný důkaz toho, že mimozemšťané o nás pozemšťanech ví opravdu vše!" S tím nelze než souhlasit.

Chvilka poesie V.

Po kolena ve sněhu
cítím
jak mě hory kolébají.

Mám deprese

Čtěte, prosím, až do konce. Díky.
Je to pár let, co mě přestal bavit svět. Dlouho jsem to přičítal „dnešní době“. Pokud mě svět jen nebavil, tak to šlo.

Ovšem časem se přidaly i životní neúspěchy. Nedostávalo se peněz, narůstaly dluhy, které člověk bez pozitivní motivace není schopen splatit. Začalo období nelogického jednání, kdy jsem dělal jednu pitomost za druhou. A i když jsem si toho byl neustále vědom, chyběla mi vůle situaci změnit. Díky neustálému tlaku společnosti jsem stále „pokulhával“ za životem a dostal se doslova do vleku událostí.

Pak nastal zlom, a já rezignoval docela. Pracoval jsem, jen když mne někdo požádal o pomoc. Pokud nebyly peníze, neplatil jsem pojištění atd... Když chodily upomínky, nebyl jsem si je schopen vyzvednout a když mě k tomu moji blízcí donutili, neotevřel jsem je. Ke konci tohoto zvláštně zatemněného období jsem ani nezapínal mobil a tajně odpojoval šňůru od telefonu. Ocitl jsem se mimo společnost.

Pociťoval jsem hlubokou rezignaci i ke svému vlastnímu životu. Jedl jsem pouze, když něco bylo a nemusel jsem se o to tolik starat. Občas se mi podařilo donutit i k osobní hygieně. (A to se doposud divím, že jsem ostatním nesmrděl.) Pokud přišla nějaká nemoc, neléčil jsem ji, ona nějak odezněla, pokud přišlo zranění, nešel jsem k doktorovi. Tak se mi třeba povedlo, že mi zlomili žebro (a kdoví, co mi ještě způsobili), seděl jsem doma, tři dny mi šla se stolicí krev a já jsem si říkal, že je mi jedno, jestli to přežiji. Pak nastal čas (určitě minimálně rok), kdy jsem dennodenně myslel na to, že to tu zabalím. Pořád jsem myslel na to, že si prostřelím hlavu (poměrně jistá metoda). V tomto ohledu děkuji tomu, že cvičím bojová umění a cítím se buddhistou, že nedošlo k realizaci.

Závan lepších časů jsem pocítil začátkem roku 2007, kdy vše kumulovalo a já jsem svou nemocí postavil mé rodiče a bratra před hrozbu exekuce. Což se naštěstí podařilo zažehnat. V té době se shodou okolností zastřelil skladatel Karel Svoboda a pár dní po jeho sebevražedném aktu běžel v televizi komponovaný, horkou jehlou spíchnutý pořad o něm. Díval jsem se na něj se svou přítelkyní. V jednu chvíli tam mluvil odborník o tom, že měl pan Svoboda deprese. Pohovořil o tom jaké jsou projevy deprese a mě to začalo docházet! Mám je. A ne malé.

Svěřil jsem to své přítelkyni a ta (zlatá holka) začala hned jednat a druhý den jsem byl u doktora (psychiatra). U něj jsem se rozbrečel, což už se mi několik let nepovedlo a on mi můj stav potvrdil. Od toho dne beru léky a snažím se s touto psychickou nemocí bojovat.

Boj je těžký, protože jedním s příznaků deprese je to, že Vás doslova odřízne od Vaší vůle. Ne, že ji ztratíte, protože v činnostech, kterých se Vaše deprese nedotýká ji máte stále.
Jo, a ještě bych dodal, že mnoho lidí dlouhá léta netušilo, že trpím depresemi, protože jsem jinak velmi veselý člověk a pokud to jde, tak svůj stav nedávám najevo.

To byl úvod. A teď k věci. Nechci na tomto blogu popisovat vědecké postupy léčby, ale chci se občas podělit o s touto nemocí spojené vpravdě výjimečné zkušenosti a docela bych byl rád, kdyby se mi podařilo zpřístupnit pocity a stavy nás „depresáků“ chápání „normálních“ lidí. Ze své zkušenosti vím, že třeba rodinní příslušníci mají s pochopením podstaty této nemoci velké problémy a nechápou, že to nejde zlomit vůlí a hlavně ne hned.

Uvedu příklad. Když by jste se pořezali a krváceli, tak Vám nikdo neřekne: „musíš srůst hned dnes!“, to je hovadina. Ale pokud trpíte depresí, tak Vám spousta lidí říká: „tak už se vzpamatuj, zrelaxuj, buď v pohodě, musíš to a ono“. A ono to nějak nejde. V tomhle nám „depresákům“ nezbývá než na Vás „normální“ kašlat. Chtěl jsem napsat srát, ale rozmyslel jsem si to. Snažím se totiž o seriózní blog.

Pokud jste dočetli až sem, tak Vás celkem obdivuji a cením si toho.
Budu se zde snažit o osvětlení všech temných zákoutí mysli „depresáka“ a také se s Vámi podělím o zážitky s touto nemocí spojené. Snad to bude k užitku.
A berte deprese z humorem, protože „už ani ty deprese nejsou co bývaly“.

Fajn stránky o depresi najdete zde: http://www.paveldanko.com/deprese/

Chvilka poesie IV.

Blesk, blesk, hrom.
Prosil jsem je,
aby zůstaly.

A odpověď?

Jsi to ty, kdo spěchá.
Človíčku.

Chvilka poesie III.

Pod noční oblohou
promarňuji svá přání.
Nenechám je totiž
nikdy nasednout
na meteorové
taxi.

Chvilka poesie II.

Děkuji Vám přátelé,
že vždy po našem setkání,
k ránu, cestou domů,
roztáčím Zeměkouli
svýma nohama.

Zrzavý Orm

Knihu s názvem Zrzavý Orm jejímž autorem je Frans Gunnar Bengtsson u nás poprvé vydal Odeon v roce 1985 (kód: 01-087-85). Švédský originál nese název Röde Orm, Sjöfarare i västerled a vydalo ho nakladatelství Norstedt och Söners Förlag ze Stockholmu v roce 1941.
Kniha je vlastně humorným převyprávěním vikingských ság. Postihuje období nástupu křesťanství v severských zemích a je příběhem zrzavého mladíka jménem Orm, který během doby, kdy byl unesen cizími Vikingy dospívá v muže, aby se nakonec usadil a stal se velkým mužem ve svém kraji ve středním Švédsku.
S notnou dávkou humoru je zde vykresleno pohrdání smrtí vlastní tehdejším seveřanům. I v okamžicích, kdy bojují o život, umírají, či jsou zraňováni oplývají drsným humorem.
Dílo samotné má dvě části. První se jmenuje Plavci na Západ a druhé Doma a znovu na lodi. Ve vydání od Odeonu jsou oba díly sloučeny do jedné knihy kterou opatřil ilustracemi Adolf Born a skvělým překladem Nina Neklanová a Božena Köllnová-Ehrmannová.
V současné době lze knihu sehnat velmi zřídka po antikvariátech, ale doporučuji. Za trochu námahy to stojí.

Citát z knihy: Není Boha kromě Boha a Ježíš je jeho Prorokem.
Toto řekl v knize Orm svému knězi když přijal křesťanství po svém návratu z maurského otroctví, aby dokázal svou oddanost nové víře.

Mé hodnocení: povinná četba všech bojovníků, lék na deprese a vlastní sebedůležitost.
Vzkaz přátelům: je u mě k zapůjčení.

Chvilka poesie I.

Úvodem

Příležitostně se věnuji psaní básní. Mám rád především haiku, ovšem necítím se svázán tímto literárním stylem. Přesto, jsem zastáncem krátké a výstižné formy sdělení i co se týče poesie. Tak a teď už něco "švestiček z mé zahrádky":

Čas od času
chodím do hor
opustit
lidské stezky
... a stesky.