Hlásím návrat
Zpět už jsem dýl, ale návrat hlásím až teď. Nějak se mi už nechtělo sem psát. Ale možná někomu dlužím pokračování předchozího příspěvku.
Takže, co mě potkalo na cestě bez prostředků? Samé dobré věci. Ale popořadě.
První dva dny jsem zažil, co znamená naráz vysadit antidepresiva. Prostě první den večer mě přepadly horečky a já jsem se potom dva dny potácel jako mátoha a bylo mi jedno, kde budu spát, co budu jíst. Jen jsem cestou sbíral jablka, různé slívy, ostružiny a doplňoval pitnou vodu. Na konci druhého dne se nebe začalo chystat na pořádnou bouřku. Věděl jsem, že v blízkosti je trampský srub, tak jsem se rozhodl přenocovat tam. Později večer tam přišlo pár mladíků, co si přijeli zalézt na blízké skály. Tak jsem přespal venku na verandě.
Druhý den ráno se objevili "majitelé" srubu. A právě "majitelce" musím moc poděkovat. Když jsme se začali bavit o tom, že mám deprese a, že jsem se vydal neznámo kam bez prostředků, povyprávěla mi svou životní story. Nestačil jsem koukat, jaké dokáže život udělovat lekce. Co všechno si prožila Vám tu popisovat nebudu. Ale deprese má taky.
No, přemluvili mě, abych s nimi zůstal ještě jednu noc. Neprotestoval jsem. Další ráno jsem se sbalil a chystal se na cestu. Dostal jsem půlku chleba, paličku česneku, dvoje oplatky a jednu "kudrnatou" polévku. A vyrazil.
Největší chybou celé této akce ovšem bylo, že jsem si vzal dvoje boty a oboje špatné. Pohorky mi dělaly puchýře na malíčcích a nazouváky na chodidlech. Takže za pár dní jsem skoro nemohl chodit. Pořídil jsem si "poutnickou" hůl, opíral se o ni a belhal se, jak to šlo. Cestou necestou jsem dlabal všechno, co rostlo kolem cesty, ostružiny, maliny, houby a občas ujedl z darovaného chleba. Na cestách je ovšem potřeba opravdu hodně energie. Síly mě postupně opouštěly a pokud jsem třeba viděl něco k snědku dál od cesty, nebyl jsem schopen si pro to zajít. Jo, a celou dobu mé chůze jsem odříkával buddhistické mantry. Celé hodiny v kuse.
Když už bylo jisté, že se mé nohy cestou nespraví, vyškrábnul jsem jedinou desetikorunu, co jsem si vzpoměl, že mám jako železnou zálohu v krabičce se šitím. A zavolal si z budky v jednom městě pro odvoz. Přijel pro mě brácha a já jsem cestou domů v autě cítil, jak se ve mě docela všechno přerovnává.
Pár dní po tom jsem trávil doma, protože mé nohy byly k chůzi nepoužitelné. Celou tu dobu jsem čekal na nějaké příznaky deprese. A ono nic. A ke dnešnímu dni je to určitě měsíc, co stále čekám a stále nic. Pár dní zcela bez prostředků mě, podle všecho, zbavilo té otravné nemoci. Cítím velkou chuť do života a sílu čelit nepřízni osudu a tak podobně.
Tuším, že má metoda není pro všechny. Ale pokud trpíte podobně, jako jsem to zažil já a nic Vám nepomáhá, vřele ji doporučuji. Je nesmírně očišťující.
Takže, co mě potkalo na cestě bez prostředků? Samé dobré věci. Ale popořadě.
První dva dny jsem zažil, co znamená naráz vysadit antidepresiva. Prostě první den večer mě přepadly horečky a já jsem se potom dva dny potácel jako mátoha a bylo mi jedno, kde budu spát, co budu jíst. Jen jsem cestou sbíral jablka, různé slívy, ostružiny a doplňoval pitnou vodu. Na konci druhého dne se nebe začalo chystat na pořádnou bouřku. Věděl jsem, že v blízkosti je trampský srub, tak jsem se rozhodl přenocovat tam. Později večer tam přišlo pár mladíků, co si přijeli zalézt na blízké skály. Tak jsem přespal venku na verandě.
Druhý den ráno se objevili "majitelé" srubu. A právě "majitelce" musím moc poděkovat. Když jsme se začali bavit o tom, že mám deprese a, že jsem se vydal neznámo kam bez prostředků, povyprávěla mi svou životní story. Nestačil jsem koukat, jaké dokáže život udělovat lekce. Co všechno si prožila Vám tu popisovat nebudu. Ale deprese má taky.
No, přemluvili mě, abych s nimi zůstal ještě jednu noc. Neprotestoval jsem. Další ráno jsem se sbalil a chystal se na cestu. Dostal jsem půlku chleba, paličku česneku, dvoje oplatky a jednu "kudrnatou" polévku. A vyrazil.
Největší chybou celé této akce ovšem bylo, že jsem si vzal dvoje boty a oboje špatné. Pohorky mi dělaly puchýře na malíčcích a nazouváky na chodidlech. Takže za pár dní jsem skoro nemohl chodit. Pořídil jsem si "poutnickou" hůl, opíral se o ni a belhal se, jak to šlo. Cestou necestou jsem dlabal všechno, co rostlo kolem cesty, ostružiny, maliny, houby a občas ujedl z darovaného chleba. Na cestách je ovšem potřeba opravdu hodně energie. Síly mě postupně opouštěly a pokud jsem třeba viděl něco k snědku dál od cesty, nebyl jsem schopen si pro to zajít. Jo, a celou dobu mé chůze jsem odříkával buddhistické mantry. Celé hodiny v kuse.
Když už bylo jisté, že se mé nohy cestou nespraví, vyškrábnul jsem jedinou desetikorunu, co jsem si vzpoměl, že mám jako železnou zálohu v krabičce se šitím. A zavolal si z budky v jednom městě pro odvoz. Přijel pro mě brácha a já jsem cestou domů v autě cítil, jak se ve mě docela všechno přerovnává.
Pár dní po tom jsem trávil doma, protože mé nohy byly k chůzi nepoužitelné. Celou tu dobu jsem čekal na nějaké příznaky deprese. A ono nic. A ke dnešnímu dni je to určitě měsíc, co stále čekám a stále nic. Pár dní zcela bez prostředků mě, podle všecho, zbavilo té otravné nemoci. Cítím velkou chuť do života a sílu čelit nepřízni osudu a tak podobně.
Tuším, že má metoda není pro všechny. Ale pokud trpíte podobně, jako jsem to zažil já a nic Vám nepomáhá, vřele ji doporučuji. Je nesmírně očišťující.
