Varující zvířátka a poučení, takže bajka

Tuhle, minulou sobotu, jsem si vyrazil do Jeseníků. Bylo krásně. Moc krásně a moc horko. Cestou z Vozky do Sedla pod Červenou horou mi to nedalo a skončil jsem vyvalený v chladivé vodě Hučivé Desné, která o kousek výš pramení. A jelikož teče z rašelinišť, je docela silná už od svého počátku.
Nějak se mi nechtělo ten tok opustit, tak mi hlavou proběhla změna plánu. Kašlu na sedlo, půjdu dolů tím balvanitým korytem. Vody moc nebylo, takže suché balvany a boty vibramy umožňovaly i člověku mého vzezření ladné, dlouhé skoky s přesným dopadem mimo vodu.
Po minutce jsem se ocitl, porušujíc tím nějaká ta nařízení o ochraně přírody, v liduprázdném prostoru na počátku údolí Hučivé Desné. Modro a bílo nahoře, zeleno po stranách a okrovo pod nohama.
Po nějaké chvíli jsem vyplašil srnku a přišlo mi na mysl, jak jsou vlastně tyhle hory bezpečné. Žádní medvědi, vlci... Tou myšlenkou jsem se cestou dolů tak nějak pořád zaobíral.
A najednou mne zastavil podprahový alarm. Syčení, které člověk spíš cítí než slyší. Na balvanu pode mnou, na který jsem už už skákal, se slunila zmije. Vypasená, úspěšná zmije. Hned mi byla sympatická. Asi tím, jak varovala, aby předešla konfliktu. Snad proto, že se zmijí nebojím (z opakované osobní zkušenosti vím, že mi zmijí uštknutí neublíží), byla také klidná a docela mi zapózovala, než si zalezla pod balvan.
Co mi ovšem nejvíc zůstalo v paměti z toho okamžiku, je ten zvuk. To varovné zasyčení snad ani nejde do uší, ale přímo do mysli. Geniální.
A teď, proč bajka?
Protože se mnou ta zmije jasně komunikovala, takže vlastně jako pravé bajkové zvířátko, mluvila (bajka = zvířátka mluví).

Fotogalerie na PicaseKdyž jsem se večer vrátil mezi lidi a několika z nich jsem tuto příhodu povyprávěl, fotky ukázal, slyšel jsem od mnoha z nich, že jsou zmije letos strašně přemnožené.
Následuje poučení (bajka = poučení). Druhý den ráno mi to docvaklo.
Hovno zmije. Lidi jsou přemnožení.

Ani pro nadpis se nemůžu rozhodnout (prokrastinace)

Po delší době si zde zase ublognu na téma deprese.
Od mého posledního příspěvku na téma deprese už uplynul bezmála rok. Za tu dobu jsem se snažil s depresemi bojovat jak se dalo. Abych shrnul, čím jsem se bojoval proti depresi v minulém roce.
Dieta. Podařilo se mi od roku 2009 shodit bezmála 40kg. Perfektní, ale časem přišly nějaké recidivy a teď už mám zase něco nazpátek. I když ne tak moc a pořád se to dá.
Běh. Loni jsem hodně běhal a dokonce jsem absolvoval půlmaraton. Rád bych běhal zase, ale nemůžu se k tomu nějak donutit.
Návštěvy lékařů a léčitelů. Bylo jich docela dost a nebudu to rozvádět. Prakticky bez efektu.
Šerpa. V létě jsem byl s přítelkyní na dovče ve Vysokých Tatrách a tam mě naprosto fascinovali horští nosiči. Až tak, že jsem neváhal si zjistit všechny náležitosti a v září jsem se na dva měsíce tatranským horským nosičem stal. Tak úžasné období jsem dlouho nezažil a plánoval jsem, jak zde na blogu budu u tohoto tématu rozplývat blahem, ale skutek, z dále rozvedených příčin, utek. Už abych zase nosil.
To jen na úvod. A teď přicházím k tomu, proč píšu tento článek.
Po návratu z Tater začátkem listopadu jsem si sliboval, jak získanou energii vložím do splnění všech svých předsevzetí a k totální porážce depresí. Ovšem hovno, hovno zlatá rybko. Za dva dny po návratu už jsem zase seděl jako lata a nebyl ničeho schopen. A v podstatě nejsem dosud. Došlo to až tak daleko, že dva měsíce sedím zalezlý doma a nejsem schopen udělat nic, ani opravdu zásadní, hořící činnosti (úřady, platby, přestavba bytu, dané sliby…). Nejsem schopen se soustředit, zapomínám a dělám chyby. Kamarád, co jsem mu propadl sádrokartonovým stropem, spadl u něj ze žebříku atd., když jsem mu pomáhal něco stavět, by mohl vyprávět.
Nedávno mě brnknul přes nos jeden článek na iDnes.cz zabývající se odkládáním důležitých úkolů u studentů - prokrastinací. Je tam článků víc. Po zhlédnutí několika dalších zdrojů jsem se v tom naprosto našel. Jsem schopen odložit naprosto vše, v podstatě jsem odložil celý svůj život. A pokud si vzpomínám, tak ten problém mám od dětství a je to, dalo by se říci, rodinný vzorec chování.
Je úžasné, co všechno se dá odložit. Namátkou:

• cesta na záchod (jdu, až už si skoro cvrnkám do kalhot)
• večerní, či ranní hygiena (prostě to vzdám cestou do koupelny)
• jednoduchá odpověď na SMS, e-mail apod. (koukám na to, vím, že bych měl, ale neudělám to)
• napít se (několik hodin mi trvá, než se rozhodnu, jestli si mám udělat čaj)
• odpověď na jednoduchou pragmatickou otázku (přítelkyně se na něco zeptá a já prostě neodpovím, odpovím třeba až druhý den)
• ranní vstávání (prostě nevstanu)
• jít na "blbou" procházku (obleču se, ale nejdu, protože nejsem schopen se rozhodnout kam)
• jít spát (i když zívám, tak se nedonutím jít si lehnout)
• sehnout se pro rukavici, která už 3 týdny leží pod gaučem (raději chodím v mrazech bez rukavic)

Psal mi jeden člověk, že jsem odvážný, že své problémy s depresemi uveřejňuji, protože jimi také trpí, moc mě to potěšilo, ale prostě jsem mu nebyl schopen odpovědět. A to nemluvím o tom, že nejsem schopen komunikovat s úřady, to je doslova na infarkt. Začít nějakou práci atd…
A když už něco začnu, většinou to nejsem schopen dokončit. Třeba chodím do angličtiny a nejsem schopen se doma učit. Uteču i od posezení v hospodě. Sbalím se a jdu. Chytnu kytaru, že se něco naučím a po pár taktech končím. Nedodívám se na film u kterého chci relaxovat. Těším se, jak si napustím horkou vanu a budu se v ní válet. Prostě ji napustím, vlezu tam, vzápětí "chytnu nerva" a hned vylezu. Dělám web pro kamaráda, stačí mi odhadem hodina na to, abych ho dokončil a nahrál na server, ovšem na tu hodinu se chystám už od konce minulého roku.
Doma to u mě vypadá tak, že se všude válí hromady věcí určených k činnostem, co jsem si předsevzal, ale nikdy nedokončil.
Před pár dny mi ovšem svitla naděje, že to všechno půjde změnit. Díky výše odkazovaným článkům na iDnes.cz. Zaregistroval jsem se na serveru poradna.adiktologie.cz, poslal dotaz a doufám, že přijde odpověď, protože ani nejsem schopen se soustředit na to, abych vyplnil webové formuláře, které tam pro prokrastinátory nabízí.
Podle toho, co jsem si o prokrastinaci zjistil, navzdory své neschopnosti přečíst si souvislejší texty, jsem pravděpodobně sám "Bůh Prokrastinace".
Tento text, který jsem mimochodem dopsal s vypětím všech sil a v průběhu jeho psaní jsem začal a nedokončil minimálně 10 jiných činností, věnuji všem, kterým by mohl pomoct při hledání příčin jejich problémů a zároveň všem svým přátelům a známým, kterým jsem něco slíbil a zatím nedodal a těm, které má prokrastinace, jak vím, dost negativně ovlivňuje. A dávám si závazek, že buďto zemře ona nebo já (nedá se nesplnit ;-)).
PS: Omlouvám se za případnou nesouvislost textů a hrubky, které nejsem schopen po sobě zkontrolovat.
PS2: Jo, a když člověk ví, o co jde, dá se to brát s humorem.