12. září 2008

Hlásím návrat

Zpět už jsem dýl, ale návrat hlásím až teď. Nějak se mi už nechtělo sem psát. Ale možná někomu dlužím pokračování předchozího příspěvku.
Takže, co mě potkalo na cestě bez prostředků? Samé dobré věci. Ale popořadě.
První dva dny jsem zažil, co znamená naráz vysadit antidepresiva. Prostě první den večer mě přepadly horečky a já jsem se potom dva dny potácel jako mátoha a bylo mi jedno, kde budu spát, co budu jíst. Jen jsem cestou sbíral jablka, různé slívy, ostružiny a doplňoval pitnou vodu. Na konci druhého dne se nebe začalo chystat na pořádnou bouřku. Věděl jsem, že v blízkosti je trampský srub, tak jsem se rozhodl přenocovat tam. Později večer tam přišlo pár mladíků, co si přijeli zalézt na blízké skály. Tak jsem přespal venku na verandě.
Druhý den ráno se objevili "majitelé" srubu. A právě "majitelce" musím moc poděkovat. Když jsme se začali bavit o tom, že mám deprese a, že jsem se vydal neznámo kam bez prostředků, povyprávěla mi svou životní story. Nestačil jsem koukat, jaké dokáže život udělovat lekce. Co všechno si prožila Vám tu popisovat nebudu. Ale deprese má taky.
No, přemluvili mě, abych s nimi zůstal ještě jednu noc. Neprotestoval jsem. Další ráno jsem se sbalil a chystal se na cestu. Dostal jsem půlku chleba, paličku česneku, dvoje oplatky a jednu "kudrnatou" polévku. A  vyrazil.
Největší chybou celé této akce ovšem bylo, že jsem si vzal dvoje boty a oboje špatné. Pohorky mi dělaly puchýře na malíčcích a nazouváky na chodidlech. Takže za pár dní jsem skoro nemohl chodit. Pořídil jsem si "poutnickou" hůl, opíral se o ni a belhal se, jak to šlo. Cestou necestou jsem dlabal všechno, co rostlo kolem cesty, ostružiny, maliny, houby a občas ujedl z darovaného chleba. Na cestách je ovšem potřeba opravdu hodně energie. Síly mě postupně opouštěly a pokud jsem třeba viděl něco k snědku dál od cesty, nebyl jsem schopen si pro to zajít. Jo, a celou dobu mé chůze jsem odříkával buddhistické mantry. Celé hodiny v kuse.
Když už bylo jisté, že se mé nohy cestou nespraví, vyškrábnul jsem jedinou desetikorunu, co jsem si vzpoměl, že mám jako železnou zálohu v krabičce se šitím. A zavolal si z budky v jednom městě pro odvoz. Přijel pro mě brácha a já jsem cestou domů v autě cítil, jak se ve mě docela všechno přerovnává.
Pár dní po tom jsem trávil doma, protože mé nohy byly k chůzi nepoužitelné. Celou tu dobu jsem čekal na nějaké příznaky deprese. A ono nic. A ke dnešnímu dni je to určitě měsíc, co stále čekám a stále nic. Pár dní zcela bez prostředků mě, podle všecho, zbavilo té otravné nemoci. Cítím velkou chuť do života a sílu čelit nepřízni osudu a tak podobně.
Tuším, že má metoda není pro všechny. Ale pokud trpíte podobně, jako jsem to zažil já a nic Vám nepomáhá, vřele ji doporučuji. Je nesmírně očišťující.

6. srpna 2008

Odcházím ...

No, tak nazrál čas.
Už dva roky se léčím z depresí a navzdory snahám psychiatra a psycholožky se můj stav nelepší. Poslední dobou je to dokonce horší a horší. Nechuť k jakékoliv činnosti a k životu vůbec, jakou prožívám, nepřeju nikomu. Prožívám stavy, kdy nemám vůbec vůli ráno otevřít víčka a třeba i deset minut se k tomu odhodlávám. Hnus. (Zatím jsem je naštěstí vždycky otevřel.) Co mě ovšem děsí mnohem víc, je skutečnost, že je mi lhostejné jakékoliv utrpení mých blízkých. Mou přítelkyni můj stav už dovedl na pokraj psychického zhroucení. Není to asi lehké, se mnou žít.
Rozhodl jsem se tedy k radikálnímu řešení (snad je to řešení). Odcházím na nějaký čas do bezdomoví. Nevím. budou-li to týdny, měsíce či nějaký jiný časový úsek. Beru si na cestu pouze stan, spacák, oblečení, nůž, misku na jídlo a kimono na cvičení. Jo, a taky kartáček na zuby. Doma nechávám vše ostatní. Mobil, peníze, jídlo, mapy - nic z toho mě tížit nebude. Snad ve mě blízkost syrového bytí bez dekadentních jistot moderní doby vyvolá touhu po životě, touhu něco dělat. A hlavně radovat se z toho. Pokud ne, tak mě snad při životě udrží "matka příroda". Pokud ani to ne, tak holt budu mít nádskok před všemi, co se ještě chystají žít dlouho.
Tuším, že je velká šance, že se vrátím, tak Vám to tu potom popíšu, neshledám-li ovšem blogování naprostou zbytečností. Což je mimořádně pravděpodobné.
Měl jsem blízkého přítele - bezdomovce a ten pár hodin před svou smrtí říkal mému kamarádovi u něhož si občas přivydělával: "Kájo, k životu potřebuješ mnohem míň než si myslíš." Jdu to prozkoumat. Ve čtvrtek 7. 8. 2008 ráno odcházím.
Hodně štěstí všem.

1. června 2008

Můj postoj k myslivosti

Ač jsem kdysi také úspěšně složil myslivecké zkoušky, mé názory vyzrály a teď spíš fandím jelenům (v následujícím videu konkrétně jelenci viržinskému (běloocasému) ), považujíc myslivost a loveckou vášeň za anachronismus. Tohle video miluju:




24. května 2008

Dystymie

Tak se z mé deprese vyklubala dystymie. Tento odborný název se dá přeložit jako „zdvojená deprese“. Mám se tedy s čeho „radovat“. Zatímco „obyčejná nudná deprese“ osciluje mezi stavy bez nálady a stavy veselí, tak dystymie je trvale pod hranicí štěstí a ještě k tomu Vám nasolí čas od času propady do nadprůměrných hloubek. No nic, nějak se s tím poperu, ale říkal doktor, že to bude celkem na dlouho, možná napořád.
Osud mi do cesty neustále přihrává spoustu událostí, které mě nějakým způsobem nutí být aktivním, ale neplyne mi z toho žádné uspokojení. Takže jsem druhotně depresivní i z toho, že si neužiju cestování, bojování, lásku, sex, dobré jídlo, hory, lesy, vodopády, atd… i když vím, že bych si to dobře užil nebýt dystymie. Panečku, nějak se mi to zacykluje.
Ale na druhou stranu je to dobrá škola života. Už jsem se od té zdvojené děvky dost naučil. O sobě i o druhých. To, že mi blokuje emoce mi umožňuje občas vidět jasněji.
Nejvíc mě na mém stavu mrzí, že se občas stávám dost nespolehlivým. Nejsem třeba pár dní vůbec schopen komunikovat s okolím, soustředit se na práci ba ani dělat úplně běžné činnosti jako je ranní hygiena. Pro ty, co o tomhle nemají páru mě to staví občas do pozice úplného lempla. Přes to jsem se rozhodl to tu přežít a bojovat dál.
PS: Ale až přijde zubatá, uvítám jí s radostí - to už nebudu mít tělo a tím pádem ani špatný tok serotoninu a radost bude jistě veliká.

24. března 2008

Atanarjuat - Rychlý běžec

Zaradoval jsem se, když jsem včas podchytil vysílání tohoto filmu na ČT2 ve středu 26. března 2008 ve 23:40. Už teď vím, že ten den půjdu spát až hodně pozdě v noci. Tento tříhodinový film za to rozhodně stojí.
Rychlý běžec je zfilmovaná inuitská (eskymácká) legenda o muži zvaném Rychlý běžec (Atanarjuat) a co je úžasné - natočili ho v roce 2000 Inuité sami jako inuitský první film vůbec.
Nádhernou kamerou snímaný příběh na pozadí severské přírody nasbíral od svého uvedení spoustu ocenění, jejich seznam najdete třeba na oficiálních stránkách filmu
www.atanarjuat.com.
Pokud Vám není cizí drsná krása severu, pokud oceníte opravdu dokonale věrné reálie, nenechte si film ujít. Jako závdavek Vám předkládám trailer filmu:



4. března 2008

Chvilka poesie VI.

Divné řeči vedl poutník
co k nám přišel,
Když tál sníh.

Prý na severní straně hor
lidé ještě neví
o jaru.