Odcházím ...

No, tak nazrál čas.
Už dva roky se léčím z depresí a navzdory snahám psychiatra a psycholožky se můj stav nelepší. Poslední dobou je to dokonce horší a horší. Nechuť k jakékoliv činnosti a k životu vůbec, jakou prožívám, nepřeju nikomu. Prožívám stavy, kdy nemám vůbec vůli ráno otevřít víčka a třeba i deset minut se k tomu odhodlávám. Hnus. (Zatím jsem je naštěstí vždycky otevřel.) Co mě ovšem děsí mnohem víc, je skutečnost, že je mi lhostejné jakékoliv utrpení mých blízkých. Mou přítelkyni můj stav už dovedl na pokraj psychického zhroucení. Není to asi lehké, se mnou žít.
Rozhodl jsem se tedy k radikálnímu řešení (snad je to řešení). Odcházím na nějaký čas do bezdomoví. Nevím. budou-li to týdny, měsíce či nějaký jiný časový úsek. Beru si na cestu pouze stan, spacák, oblečení, nůž, misku na jídlo a kimono na cvičení. Jo, a taky kartáček na zuby. Doma nechávám vše ostatní. Mobil, peníze, jídlo, mapy - nic z toho mě tížit nebude. Snad ve mě blízkost syrového bytí bez dekadentních jistot moderní doby vyvolá touhu po životě, touhu něco dělat. A hlavně radovat se z toho. Pokud ne, tak mě snad při životě udrží "matka příroda". Pokud ani to ne, tak holt budu mít nádskok před všemi, co se ještě chystají žít dlouho.
Tuším, že je velká šance, že se vrátím, tak Vám to tu potom popíšu, neshledám-li ovšem blogování naprostou zbytečností. Což je mimořádně pravděpodobné.
Měl jsem blízkého přítele - bezdomovce a ten pár hodin před svou smrtí říkal mému kamarádovi u něhož si občas přivydělával: "Kájo, k životu potřebuješ mnohem míň než si myslíš." Jdu to prozkoumat. Ve čtvrtek 7. 8. 2008 ráno odcházím.
Hodně štěstí všem.