Mám deprese

Čtěte, prosím, až do konce. Díky.
Je to pár let, co mě přestal bavit svět. Dlouho jsem to přičítal „dnešní době“. Pokud mě svět jen nebavil, tak to šlo.

Ovšem časem se přidaly i životní neúspěchy. Nedostávalo se peněz, narůstaly dluhy, které člověk bez pozitivní motivace není schopen splatit. Začalo období nelogického jednání, kdy jsem dělal jednu pitomost za druhou. A i když jsem si toho byl neustále vědom, chyběla mi vůle situaci změnit. Díky neustálému tlaku společnosti jsem stále „pokulhával“ za životem a dostal se doslova do vleku událostí.

Pak nastal zlom, a já rezignoval docela. Pracoval jsem, jen když mne někdo požádal o pomoc. Pokud nebyly peníze, neplatil jsem pojištění atd... Když chodily upomínky, nebyl jsem si je schopen vyzvednout a když mě k tomu moji blízcí donutili, neotevřel jsem je. Ke konci tohoto zvláštně zatemněného období jsem ani nezapínal mobil a tajně odpojoval šňůru od telefonu. Ocitl jsem se mimo společnost.

Pociťoval jsem hlubokou rezignaci i ke svému vlastnímu životu. Jedl jsem pouze, když něco bylo a nemusel jsem se o to tolik starat. Občas se mi podařilo donutit i k osobní hygieně. (A to se doposud divím, že jsem ostatním nesmrděl.) Pokud přišla nějaká nemoc, neléčil jsem ji, ona nějak odezněla, pokud přišlo zranění, nešel jsem k doktorovi. Tak se mi třeba povedlo, že mi zlomili žebro (a kdoví, co mi ještě způsobili), seděl jsem doma, tři dny mi šla se stolicí krev a já jsem si říkal, že je mi jedno, jestli to přežiji. Pak nastal čas (určitě minimálně rok), kdy jsem dennodenně myslel na to, že to tu zabalím. Pořád jsem myslel na to, že si prostřelím hlavu (poměrně jistá metoda). V tomto ohledu děkuji tomu, že cvičím bojová umění a cítím se buddhistou, že nedošlo k realizaci.

Závan lepších časů jsem pocítil začátkem roku 2007, kdy vše kumulovalo a já jsem svou nemocí postavil mé rodiče a bratra před hrozbu exekuce. Což se naštěstí podařilo zažehnat. V té době se shodou okolností zastřelil skladatel Karel Svoboda a pár dní po jeho sebevražedném aktu běžel v televizi komponovaný, horkou jehlou spíchnutý pořad o něm. Díval jsem se na něj se svou přítelkyní. V jednu chvíli tam mluvil odborník o tom, že měl pan Svoboda deprese. Pohovořil o tom jaké jsou projevy deprese a mě to začalo docházet! Mám je. A ne malé.

Svěřil jsem to své přítelkyni a ta (zlatá holka) začala hned jednat a druhý den jsem byl u doktora (psychiatra). U něj jsem se rozbrečel, což už se mi několik let nepovedlo a on mi můj stav potvrdil. Od toho dne beru léky a snažím se s touto psychickou nemocí bojovat.

Boj je těžký, protože jedním s příznaků deprese je to, že Vás doslova odřízne od Vaší vůle. Ne, že ji ztratíte, protože v činnostech, kterých se Vaše deprese nedotýká ji máte stále.
Jo, a ještě bych dodal, že mnoho lidí dlouhá léta netušilo, že trpím depresemi, protože jsem jinak velmi veselý člověk a pokud to jde, tak svůj stav nedávám najevo.

To byl úvod. A teď k věci. Nechci na tomto blogu popisovat vědecké postupy léčby, ale chci se občas podělit o s touto nemocí spojené vpravdě výjimečné zkušenosti a docela bych byl rád, kdyby se mi podařilo zpřístupnit pocity a stavy nás „depresáků“ chápání „normálních“ lidí. Ze své zkušenosti vím, že třeba rodinní příslušníci mají s pochopením podstaty této nemoci velké problémy a nechápou, že to nejde zlomit vůlí a hlavně ne hned.

Uvedu příklad. Když by jste se pořezali a krváceli, tak Vám nikdo neřekne: „musíš srůst hned dnes!“, to je hovadina. Ale pokud trpíte depresí, tak Vám spousta lidí říká: „tak už se vzpamatuj, zrelaxuj, buď v pohodě, musíš to a ono“. A ono to nějak nejde. V tomhle nám „depresákům“ nezbývá než na Vás „normální“ kašlat. Chtěl jsem napsat srát, ale rozmyslel jsem si to. Snažím se totiž o seriózní blog.

Pokud jste dočetli až sem, tak Vás celkem obdivuji a cením si toho.
Budu se zde snažit o osvětlení všech temných zákoutí mysli „depresáka“ a také se s Vámi podělím o zážitky s touto nemocí spojené. Snad to bude k užitku.
A berte deprese z humorem, protože „už ani ty deprese nejsou co bývaly“.

Fajn stránky o depresi najdete zde: http://www.paveldanko.com/deprese/