„Konečná.“ „Vystoupit nelze.“

Asi musím čtenáře předem varovat, že se jedná o těžké čtení.

Je to tady. Dočkal jsem se toho, čeho jsem se dočkat nechtěl.

Nejsem schopen mít dobrý pocit vůbec z ničeho. Nic mě nezajímá, nic mě nebaví, nic mi nedává smysl. Navíc mě vědomí mého stavu dost štve a děsí a unavuje.
Vím, že je to porucha, logicky si vše jasně uvědomuji, ale když přijde na věc, jednám afektivně, v mezích afektivní poruchy. Je to jako vězení, z kterého nemůžu utéct i když kopu tajné tunely, šplhám po prostěradlech z oken atd… Vždycky mě doženou a srazí k zemi hlídací psi afektivní poruchové vězeňské služby.

Dívám se teď na jaře jak kolem všechno kvete, roste. Pozoruji lidi, jejich radosti. Chodím po horách a lesích a uvnitř mám jen bolest a abstraktní panickou hrůzu. Ten, který se tolikrát nebál jít do situací na pokraji smrti, prožívá inertní strach a neví z čeho.

I když mám lidi rád, nevydržím někde, kde je jich víc. Jsem nervózní v supermaketech, nevydržím tam. Nechávám raději přítelkyni, aby šla nakoupit sama a já čekám v autě. Jít na úřad, poštu, nádraží je děsivé. Stejně jako potkat třeba i jen jednoho neznámého člověka na lesní cestě.
Hodně mě zasahuje, jak se v současnosti lidé k sobě negativně chovají, jak jsou v drtivém procentu povrchní.
I když mám lidi rád, nejsem schopen je oslovit. Ani na pitomém facebooku nikomu sám o sobě nenapíšu. Mám dokonce problém „lajkovat“. Přitom toužím po tom, aby mě někdo oslovil. Ovšem, když to udělá, vázne mi konvezace. Nedokážu kolikrát odpovědět ani na běžné otázky, které mi v klidu domova položí moje přítelkyně.
To je další problém. Já, dříve květnaté řeči schopný, najednou nejsem schopen vyjádřit své myšlenky. Koktám, huhlám, slova polykám a marně chytám nit.


Koncem loňského podzimu mě napadlo, že si udělám radost. Pořídil jsem si lepší foťák, doufaje, že si focením budu udržovat trošku lepší náladu. Že si naordinuji fototerapii. Což mi fungovalo doposud s fotokrámem na patnáct stovek. Ovšem s nabytím nového přístroje ve mě umřela chuť fotit i schopnost intuitivně kompomovat dobré záběry. Jako bych „fotograficky oslepl“. Fotím dám, jak bych řekl „po paměti“, podle pouček, ale málokdy mi vyjde dobrý záběr.
Jeden příklad z nedávné doby. Podařilo se mi vyfotit nejmenší evropskou sovu - kulíška nejmenšího a ani chvilku jsem necítil radost nebo zadostiučinění.


Též jsem skončil s bojovými uměními. Přestaly mi dávat smysl. Umřela ve mě touha se v nich zdokonalovat. Umřela ve mě radost z kultury kolem nich. Ovšem, možná k tomu přispěl i fakt, že se bojová umění stávají přihlouplým mainstreamem. Nu, ten já nerad odjakživa.


Koukám se alespoň na filmy, ať mám nějaké vjemy. Ale vnímám jen řemeslo. Chyby herců, režisérů, animátorů, dabérů, logické nesmysly. Většinou nedokoukám. Kino je o emocích. Ty se nedostavují.


Když jsem se naposled snažil vymanit z tohoto stavu oficiální lékařskou metodou, skončilo to tak, že po pár týdnech medikace, kdy mělo nastat zlepšení, došlo pouze k rozvoji vedlejších nežádoucích účinků. Velmi jsem přibral na váze. To mě dost zamrzelo, protože předtím jsem dokázal dobře a dost zhubnout. Začaly mi křeče. Takové, že jsem třeba po ránu nedokázal vstát z postele. K tomu poruchy termoregulace. Střídaly se mi horečky a zimnice. A když jsem usnul, budil jsem se v zápětí tím, že jsem přestal dýchat. Nejsem hypochondr, příbalový leták jsem si přečetl až poté, co se mi to vše přihodilo.
Pak mi psychiatrička předepsala jiné léky, kde jsem si již příbalový leták přečetl předem. Pro jistotu. Mimo jiné tam psali o možných sebevražedných myšlenkách, to jsem již nechtěl riskovat, protože myšlenky na sebevraždu mi občas vytanou. A zesilovat je pomocí léků mi přijde dost hloupé.
Podobné zkušenosti mám s každou medikací. Například s lehoučným Guajacuranem na přírodní bázi. Či s „placeboidními“ homeopatiky, u kterých jsem měl, v homeopatických knihách popsané, možné nežádoucí účinky i když jsem o nich předtím nečetl a tím pádem nic netušil. Například uvedu vyrážky a párkrát i noční pomočení. Za to se i dost stydím ;-). Vzhledem k ještě dřívějším zkušenostem s nejméně měsíční nespavostí v reakci na antidepresiva a mnoha jinými zkušenostmi, nechci již medikaci podstupovat.


Taktéž jsem absolvoval něco alternativních terapií. (Jednu dokonce i na doporučení doktora medicíny, kterému to pomohlo.) Místo úlevy, kterou cítila spousta lidí přede mnou, jsem po terapiích měl pouze migrény a bolesti. Terapeut to se mnou vzdal.

Tři sezóny po sobě jsem jezdil dělat horského nosiče do Vysokých Tater. Ze začátku to pomáhalo, ale poslední sezónu to již nebylo ono a dobré pocity vyprchaly. I přesto jsem chtěl pokračovat. Hory jsou dobré nezávisle na radosti. Zasáhla ovšem náhoda. Či co.
Koncem listopadu mi nějaká virová nákaza sedla na osrdečník a já dostal perikarditidu. Z plánovaného zimního aktivního vzdoru dystymii najednou byla jen dosud nepoznaná bolest tišená injekcemi proti bolesti a také jedna, na urgentu v nemocnici, probdělá noc. Raději bych, panové,  každý den schytal kopanec do koulí, taková je bolest způsobená perikarditidou. A plně v rámci mé afektivní poruchy jsem také absolvoval zoufale nechtěné přibírání na váze. Temné, neovladatelné žravky.
Jen mě po dvou měsících opustily příznaky perikarditidy, skolil mě na tři týdny nějaký (snad) zánět nervu u páteře. Pravé rameno mi viselo o bezmála 20 cm níže a bolest byla téměř nesnesitelná, srovnatelná s perikarditidou. Polykal jsem prášky od bolesti a musel jsem zaimprovizovat a udělat si jakousi bandáž kolem ramen a hrudníku, abych mohl vůbec zvedat ruce výše jak k hrudníku. Důsledkem toho je, že díky momentálnímu stavu mé fyzické kondice letos nejedu dělat nosiče.

Přemýšlím, co dál, ale moc mi to nejde. Proč? Když máte dystymii, máte problémy se soustředěním, máte problémy s komunikací, máte pocity méněcennosti, nevidíte budoucí možnosti, nejste schopni si říci, že jste něco udělali dobře. To jsou prostě součásti té zkurvené afektivní sračky jménem dystymie.
Tuze rád bych něco dělal, podnikal. K žádné činnosti však necítím žádné kladné emoce. Když začnu něco dělat, ať už fyzicky nebo psychicky, po pár chvílích končím. Třesu se, buší mi srdce, myšlenky se rozlétají. I když třeba jen hrabu trávník hráběmi.
Nemůžu si, bohužel, vytvořit žádný řád, žádné kotvy v podobě návyků. Tím mám na mysli i obyčejné činnosti, jako je sprchování, čištění zubů, pravidelná strava. Nemluvě o složitějších činnostech.

Vše z toho pro mě znamemá obrovskou volní zátěž, mnohdy s negativním výsledkem.
Pokouším se alespoň pravidelně meditovat. Blahodárný vliv meditace na organismus a psychiku potvrzuje i věda. Ale je to bída, mám potíže kontolovat dech a myšlenky, což jsem dříve bez problémů dokázal. Navíc, se mi při meditačním zklidnění ozve hodně hlasitě další součást obvyklá depresivních poruch. Tou je tinnitus - neustálé pískání v uších. Hlava se z toho chystá rozskočit. Říká se, že meditace je dobrá už jen tím, že si sednete do meditačního sedu. Takže se snažím pokračovat i když necítím žádný posun a ne vždy se
donutím.

Je dobré chodit do přírody. Ovšem, když dojde na to, kam se chci vypravit, nejde se rozhodnout. A když rozhodnu někam k lesu přiblížit autem, cestou několikrát změním rozhodnutí a dopadne to tak, že najezdím třeba i 100 km a vrátím se domů, aniž bych se někde zastavil.
Někdy se mi to však, navzdory všem pochybám povede a já realizuji procházku nebo i třeba vícedenní čundr. Ovšem vždy s neodbytným, blbým pocitem, že jsem měl být někde jinde a ukrutnou touhou být zase zalezený v bytě jako v brlohu.

Řeknu vám, kdy se mi naposled opakovaně dostavil příjemný pocit. Bylo to, tuším, letos v únoru. Několikrát mi přišla na mysl představa, jak ležím v horách na skále při zapadajícím Slunci. Mám otevřené žíly na zápěstích. S představou odcházejícího života jsem prožíval příjemné pocity.
Co na to říkáte? Docela ironie. Jediného příjemného pocitu jsem se musel zbavit a tuto fantazii zapudit. I když mi i v minulosti myšlenky na ukončení života chodily, jsem přesvědčen, že sebevražda je holý nesmysl a nechci se tím zaobírat. Držím se toho, že jsou to pouhé myšlenky a vzdoruji.

Dnes smáznu z tohoto blogu mé starší „haterské“ příspěvky. Myslel jsem je jako konstruktivní kritiku. Snad tou i jsou (byly), ale v temnotách dystymie se každá dobře mířená kritika mění v pochyby.
I navzdory tomu, co prožívám, bych rád produkoval naději a některá má ublognutí teď vnímám jako nekonstruktivně negativní.

Divím se, že jsem tenhle sáhodlouhý slovní průjem vůbec napsal. Bylo to jako v nějakém transu. Už teď z něj mám špatný pocit, třesu se u toho a bolí mě u srdce, ale donutím se ho zveřejnit, než trans přejde.
Je to pro čtenáře, tuším, velmi depresivní exkurz do myšlení a pocitů člověka ovlivněného afektivní poruchou jménem dystymie.

Asi je velmi těžké představit si, že sedíte na konečné stanici, ve vagonu bez oken a dveří, intenzivně vnímáte, že jste tady na špatném místě ve špatný čas, nelze vystoupit a nikdo vás o ničem neinformuje.
Já to tak mám. Existuji a pouze to dost bolí. Ovšem nevzdávám se naděje, protože tuším, že i případně v pekle bude líp. A co teprve v nebi. Ono bude super i když potom nic nebude.

Loučím se, nevím na jak dlouho, s pozdravem: „Upřímně Vám závidím jakékoliv štěstí“.