20. června 2007

Mám deprese

Čtěte, prosím, až do konce. Díky.
Je to pár let, co mě přestal bavit svět. Dlouho jsem to přičítal „dnešní době“. Pokud mě svět jen nebavil, tak to šlo.

Ovšem časem se přidaly i životní neúspěchy. Nedostávalo se peněz, narůstaly dluhy, které člověk bez pozitivní motivace není schopen splatit. Začalo období nelogického jednání, kdy jsem dělal jednu pitomost za druhou. A i když jsem si toho byl neustále vědom, chyběla mi vůle situaci změnit. Díky neustálému tlaku společnosti jsem stále „pokulhával“ za životem a dostal se doslova do vleku událostí.

Pak nastal zlom, a já rezignoval docela. Pracoval jsem, jen když mne někdo požádal o pomoc. Pokud nebyly peníze, neplatil jsem pojištění atd... Když chodily upomínky, nebyl jsem si je schopen vyzvednout a když mě k tomu moji blízcí donutili, neotevřel jsem je. Ke konci tohoto zvláštně zatemněného období jsem ani nezapínal mobil a tajně odpojoval šňůru od telefonu. Ocitl jsem se mimo společnost.

Pociťoval jsem hlubokou rezignaci i ke svému vlastnímu životu. Jedl jsem pouze, když něco bylo a nemusel jsem se o to tolik starat. Občas se mi podařilo donutit i k osobní hygieně. (A to se doposud divím, že jsem ostatním nesmrděl.) Pokud přišla nějaká nemoc, neléčil jsem ji, ona nějak odezněla, pokud přišlo zranění, nešel jsem k doktorovi. Tak se mi třeba povedlo, že mi zlomili žebro (a kdoví, co mi ještě způsobili), seděl jsem doma, tři dny mi šla se stolicí krev a já jsem si říkal, že je mi jedno, jestli to přežiji. Pak nastal čas (určitě minimálně rok), kdy jsem dennodenně myslel na to, že to tu zabalím. Pořád jsem myslel na to, že si prostřelím hlavu (poměrně jistá metoda). V tomto ohledu děkuji tomu, že cvičím bojová umění a cítím se buddhistou, že nedošlo k realizaci.

Závan lepších časů jsem pocítil začátkem roku 2007, kdy vše kumulovalo a já jsem svou nemocí postavil mé rodiče a bratra před hrozbu exekuce. Což se naštěstí podařilo zažehnat. V té době se shodou okolností zastřelil skladatel Karel Svoboda a pár dní po jeho sebevražedném aktu běžel v televizi komponovaný, horkou jehlou spíchnutý pořad o něm. Díval jsem se na něj se svou přítelkyní. V jednu chvíli tam mluvil odborník o tom, že měl pan Svoboda deprese. Pohovořil o tom jaké jsou projevy deprese a mě to začalo docházet! Mám je. A ne malé.

Svěřil jsem to své přítelkyni a ta (zlatá holka) začala hned jednat a druhý den jsem byl u doktora (psychiatra). U něj jsem se rozbrečel, což už se mi několik let nepovedlo a on mi můj stav potvrdil. Od toho dne beru léky a snažím se s touto psychickou nemocí bojovat.

Boj je těžký, protože jedním s příznaků deprese je to, že Vás doslova odřízne od Vaší vůle. Ne, že ji ztratíte, protože v činnostech, kterých se Vaše deprese nedotýká ji máte stále.
Jo, a ještě bych dodal, že mnoho lidí dlouhá léta netušilo, že trpím depresemi, protože jsem jinak velmi veselý člověk a pokud to jde, tak svůj stav nedávám najevo.

To byl úvod. A teď k věci. Nechci na tomto blogu popisovat vědecké postupy léčby, ale chci se občas podělit o s touto nemocí spojené vpravdě výjimečné zkušenosti a docela bych byl rád, kdyby se mi podařilo zpřístupnit pocity a stavy nás „depresáků“ chápání „normálních“ lidí. Ze své zkušenosti vím, že třeba rodinní příslušníci mají s pochopením podstaty této nemoci velké problémy a nechápou, že to nejde zlomit vůlí a hlavně ne hned.

Uvedu příklad. Když by jste se pořezali a krváceli, tak Vám nikdo neřekne: „musíš srůst hned dnes!“, to je hovadina. Ale pokud trpíte depresí, tak Vám spousta lidí říká: „tak už se vzpamatuj, zrelaxuj, buď v pohodě, musíš to a ono“. A ono to nějak nejde. V tomhle nám „depresákům“ nezbývá než na Vás „normální“ kašlat. Chtěl jsem napsat srát, ale rozmyslel jsem si to. Snažím se totiž o seriózní blog.

Pokud jste dočetli až sem, tak Vás celkem obdivuji a cením si toho.
Budu se zde snažit o osvětlení všech temných zákoutí mysli „depresáka“ a také se s Vámi podělím o zážitky s touto nemocí spojené. Snad to bude k užitku.
A berte deprese z humorem, protože „už ani ty deprese nejsou co bývaly“.

Fajn stránky o depresi najdete zde: http://www.paveldanko.com/deprese/

9 komentářů:

  1. musim rict ze jsem si depresi prozila a uvedomila take a v soucasne dobe se lecim, a znam vice lidi kteri tim trpi, ale stale mi pripada, ze jsem uplne normalni a nenormalni mi pripadaji tzv. normalni lide. jednim ze snaku deprese totiz je ze clovek konecne ziska pristup ke svym pravym pocitum a potrebam a zacina si je uvedomovat a tim i potrebu radikalni zmeny zivota ktery by byl s temito nove objevenymi pocity v souladu. Normalni lide mi pripadaji tupi, necitelni a nechapavi, honici se za nejakymi cily zdanlive dulezitymi / typu byt auto prace, pak jeste vetsi auto dum hypoteka kariera a hlavne vsechno vetsi a drazsi nez sousede a atd a podobne. svoje skutecne pocity pritom tito NORMALNI lide nejsou schopni vnimat, neznaji hodnoty stesti lasky, klidu, porozumeni a soucitu a nejsou proto schopni pochopit nas ubohe DEPRESAKY. MUSIM RICT ZE SI CIM DAL VICE UVEDOMUJI ZE MAM DEPRESI HLAVNE Z TECHTO NORMALNICH NECHAPAVYCH A CASTO VZTEKLYCH A AGRESIVNICH LIDI. MUSIME S NIMI MIT SOUCIT. HODNE STESTI A SILY VSEM DEPRESAKUM.

    OdpovědětVymazat
  2. a jeste dalsi prispevek k uvaham o nabozenstvi. co se tyka vasich uvah o krestanstvi a stadech mam uplne stejny nazor. akorat nesouhlasim s tim ze by kazdy - nebo kdokoli - mel brat hrichy ostatnich na sebe. to je ovsem kazdeho vec, pokud to nekoho bavi at to klidne udela, ale podle me je to slaboch nebo masochista nebo oboji, a jestli si mysli, ze tim udelal dobry skutek tak ja si myslim ze ne a ze ani nejde stadu dobrym prikladem. Osobne se totiz domnivam ze by kazdy mel brat na sebe SVOJE hrichy a platit za SVOJE chyby, uz jen proto ze by si dal velky pozor aby chyby pokud mozno nedelal.
    ze jste si precetl koran, to jste dobre udelal, ale vetsina evropanu pri cteni koranu nepochopi ani procento muslimske mentality.
    muslimske vedomi se zaklada prave a naopak na tom ze muslimove nemaji strach - a to ani ze smrti ani z niceho jineho - krome boha samozrejme (pokud jsou ovsem pravi muslimove, spousta si jich na to stadovite hraje). PRAVY muslim strach nezna a tudiz je v KLIDU a NEMUZE tudiz byt agresivni, pokud je pravda ze agresivita a strach jsou uzce spojeny. v muslimskych zemich panuje daleko vetsi klid a pohoda nez v zemich zapadnich, a agresivitu nachazim spise v zapadni spolecnosti. muslimove se brani vsudypritomne, vsude-se-vnucujici, namyslene zapadni spolecnosti protoze se citi byt napadeni a brani svoje hodnoty. Nejsem bojovnikem a ani propagatorem zadneho nabozenstvi, ale jedna skutecnost je velice zajimava: bezny muslim nema minimalni problem pochopit zapadniho cloveka a jeho mentalitu a hodnoty, ale bezny evropan - a znam i takove kteri studovali islamistiku celozivotne - vetsinou absolutne neni schopen pochopit muslimskou mentalitu. cim to asi bude??? urcite namet k zamysleni, prinejmensim.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, no nejsi v tom sám, a to ani v oddíle. Takřka identicky, samozřejmě s jistými modifikacemi,jsem to prožívala a prožívám rovněž. Panika z úřední pošty mi zůstala dodnes. Dost blbě se s tím vším žije, zvlášť když člověk se svými úvahami tak nějak nezapadá - takže mnohdy je lépe držet ústa...Mnohdy mi fakt život připadá mnohem horší než smrt, ale zatím si nejsem tak nějak úplně jistá :-)))Takže se drž/držme!

    OdpovědětVymazat
  4. Zdravím. Po osmi letech trápení jsem si "vykoledoval" tvrdou diagnózu schizoafektivní porucha a rozhodl se vydat se jinou než oficiální farmakologickou cestou.

    OdpovědětVymazat
  5. Přidávám cílenější odkaz.

    OdpovědětVymazat
  6. Ahoj.jako bych to psal já.nejhorší je ,že už jsem asi razignoval.když je mi nejhůř tak už jen myslím na to,jaká cesta k odchodu je ta nejvhodnější pro mé blízké.Střelnou zbraň doma jsem vyloučil z důvodu nepořádku,stejně tak i ostatní doma provedené - co kdyby mě našli děti aby je to nepoznamenalo.Nejpřijatelnější je skok ,ale tam se zase bojím,že až poletím,budu to chtít vrátit.nakonec asi nejjednodušší jsou prášky,nebo hadice z výfuku do auta- jenža mám diesla a ten strašně smrdí,že se to nedá vydržet - a takhle pořád dokola přemyšlím a sbírám odvahu něco z toho udělat.to že jsem to doteď neudělal je kvůli dětem.Ne proto,že je mám rád,lae proto,že se bojím,aby je to psychycky nepoznamenalo na celý život.K doktorovi nejdu,protože mi to přijde zbxtečná ztráta času nějak nevěřím,že mě tyhle stavy dokáže vyhnat z hlavy.A tak se těším vždycky na noc,protože když spím tak je mi ze všeho nejlíp.Kdysi jsem chodil k psycholožce a jediný co mi mporadila byla změna zaměstnání.Je pravda že díky tomu a možná i díky homeopráškům co mi předepsala se to mírně zlepšilo,ale už to nikdy nebylo tak jako před mým 30 rokem.nakonec,prptože mi i to sezení přišlo zbytečný,jsem jí raději říkal co chce slyšet - že je mi líp a pak už jsem tam přestal chodit úplně.Vlastně každýmu se snažímříkat to co chce slyšet a vevnitř mě to pak zžírá.Když jedu autem tak pořád čekám,že to do mě někdo nakulí a já nebudu muset nic řešit a bude to osudem.Odvahu na to někam to napálit nemám,protože je mi líto auta.
    Takhle se mi to všechno mele v hlavě už 5 let s občasnýma přestávkama a je to horší a horší.Do práce chodím,protože musím živit rodinu Práce dobře placená.Někdy mě baví,někdy ne.Někdy mám z lidí strašnej strach a stydím se.něco řeknu a pak si zpětně nadávám,že jsem mluvil a choval se jako idiot.-Totálnní ztráta sebedůvěry i z důvodu že mám pár kilo -20 navíc.proč to píšu? nevím.pořád doufám,že se najde doktor,kterýmu nepůjde jen o platby ze zdrav.poj.a bude se mi opravdu snažit pomoct.popron@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Cítím se úplně stejně. Jedinej rozdíl je, že nemám rodinu. Mám skvělou práci, moc mě baví, ikdyž i tam, jako všude je občas všechno na nic. Ale v osobním životě, vztazích (jen s rodiči vycházím dobře, jinak jsem věčně odmítanej samotář), ve společnosti i sám v sobě se neskutečně trápím a sžírám a nechci žít. A nic na tom nezmění názory druhých, jak jsem skvělej člověk. Je mi úplně jedno, jestli se zítra probudím, co se mnou bude, apod. Nechci být na tomhle světě, protože tady pro lidi jako já není místo. Mám diagnostikovanou těžkou depresi. Vystřídal jsem několik antidepresiv (bez úspěchu) a taky už šest nebo sedm psychiatrů a všude to stejný, všichni jsou jen na sebe myslící sobci, nechtějí nikomu pomoci, chtějí jen sami zbohatnout na druhých :( Nakonec u každýho psychiatra zjístíte, že uděláte nejlíp, když mu budete říkat, co chce slyšet a né jak vám je. Nikdo mi nepomůže, ani nemá už snahu :( Jediným vysvobozením je asi jen ta vlastní smrt, ale nemám k ní odvahu :(

      Vymazat
  7. Zdravím všechny, všechno jsem si pročetl a vidím že v tom nejsem sám...do minulého roku jsem to jakžtakž držel na uzdě ale potom zemřela moje žena Hanka na rakovinu jater,zůstal jsem sám s mou 15letou dcerou a zase se to rozjelo a nemůžu to zastavit...držím vám všem palec..rosta

    OdpovědětVymazat
  8. Zdravím,můj táta má úplně to samý až na pár maličkatej věcí...ale nechce se jít léčit.Nevíme co dělat.:(

    OdpovědětVymazat